Zářivé tóny

Znáš to, naučíš se pár akordů na kytaru, abys mohl hrát „icbínu“ a oslňovat partu při červencovym úplňku. Za chvíli ti ale těch pár akordů přestane stačit a ty chceš objevovat jiný, krásnější tóny a být originální aspoň jako Zappa. Občas to skřípe, občas nezní, někdy z toho bolej uši tebe, jindy všechny, co to omylem slyšej. Ty se ale nedáš a cvičíš a cvičíš..a najednou blik.. někde mezi géčkem, áčkem, céčkem a nepřekonatelnou potřebou k močení tě osvítí tvoje první písnička s textem

nánánánánánáná..náná..drnkáš jí do zblbnutí a dojímáš se.. zkrátka asi takový pocit jako, když se narodí dítě.. poleje tě naprostá euforie a ty jen doufáš, že to je jen ta euforie a ne ta tekutina uvězněná už hodinu v tvym měchýři. Připadáš si jako ztělesnění Mozarta ve dvacátym prvnim století. Zahraješ si tu písničku druhej den a připojíš další prvky, zahraješ si ji za týden a pocukruješ ji dalšími triky. Hraješ ji další tejden a ejhle.. vono to dítě kadí a brečí a furt něco chce.. tebe to začíná pomalinku a jen občas, opravdu jenom občas, ale zato pěkně, srát.

Icbínu už dávno hraješ zubama, ale tvejm songům prostě furt něco chybí. Přestává stačit nánánáná a ty cejtíš, že tomu schází pořádná rytmika. Začínáš snít o své kapele.. Když začínáš skládat písničky s opravdovými slovíčky, přichází ten správný čas! Nová skupina je tu!

Hele, ne nadarmo se říká, že kapela je jako rodina. Konečně mají děcka někoho, kdo se o ně bude starat. Hrajete si, pečujete, občas se pohádáte, občas seš na ně ty vole sám, prostě klasika.. jasně, některý písničky už jsou prostě dost starý, tak táhnou..

Po nějaké době ti ale dojde, že by se měly děcka socializovat, a že jim ta domácí výchova už nějak nesvědčí.

Domluvíte si s manažerem, co si z nějakého důvodu říká George (i když se jmenuje Honza) svůj první koncert, přijede do Carnegie Hall v Novém Strašecí, dostanete guláš a pivo, odehrajete za potlesku svůj set a ozve se: „Dobrý, ale zahrajte icbínu!!“

Pokrčíte rameny a vymlasknete svůj první přídavek. Potlesk je ohlušující. Posuňkama se domlouváte na další a pak hned další odrhovačku. Matláte jednu chybu za druhou, však to hrajete poprvé, vaše publikum ale jakoby nic neslyší. Doslova šílí. Povědomost songů a snad i pocit sounáležitosti, to je to co dělá lidem dobře. „Kluci pojďte, budeme hrát jenom převzatý..“ ozývá se po koncertě z úst jednoho z nás, partnera těch našich dětí. Koukneme na sebe a v duchu si povzdychneme něco ve stylu: ty vole „kéž by lidi oceňovali pěstouny, co se staraj o cizí děti tak, jako muzikanty, co se staraj o cizí písničky.“

Flashtones znamená okázalé tóny. Tóny, které vytváří krásnou, různorodou a originální hudbu, ale také podobně barevné a různorodé tóny, které tvoří módu a oblékání. Tak co říkáte, odrbaný hit nebo osobitý song? Uniforma nebo Flashtones?

Flashtones a děti

Flashtones je starším sourozencem ZŠ PRO DĚTI a partnerem kurzu ZŠ Bubnování.

Hrdinové z knihy Ostrov Socci už brzy na dětských Flashtónech!